rydercup
napsala Štěpánka | 21. 9. 2016

Pokud mne zastihnete přibližně týden před turnajem, na kterém mi záleží a kde bych chtěla upravit HCP (výrazně k lepšímu, samo sebou), jsem tak pohlcena myšlenkou na úspěch, že nevnímám nic z toho, co se kolem mně děje. Nevšimla bych si, ani kdyby mi vyměnili moje modré auto za červené.

Ze spánku (prý) mumlám čísla obtížných jamek a v bdělém stavu při promýšlení golfové strategie odkládám klíče od bytu do mrazáku a chvátám z práce na trénink, abych si až tam uvědomila, že jsem zapomněla vyzvednout syna na nádraží, kde on už hodinu stojí s krosnou špinavého prádla, po týdnu na internátu.

Poslední dobou jsem fakt hodně trénovala a všechen čas (i ten, kdy jsem měla být na nádraží) obětovala dni, kdy sobě a vůbec všem ukážu, jak jsem vypilovala svou hru.

Tou dobou je „turnaj“ výmluvou i zaklínadlem pro všechno:

„Jéjej, není nic k večeři, já se zdržela na tréninku, kvůli turnaji, víš?“

„Jó, nezavolala jsem opraváře na lednici, promiň, mám před turnajem.“

„Nepůjdu s tebou do kina, mám ten turnaj.“

„Složenky jsem teď neřešila, až po turnaji.“

„Miláčku, teď jsem tě nevnímala, promiň, myslela jsem na startovní listinu turnaje.“

Není to tak pokaždé (chvála bohu), ale před takovýmhle turnajem se ze mně stává asociál, který je schopen bavit se jen s těmi, kteří „TO TAKY HRAJOU“ o tom „JAK NA TO POTRÉNOVALI.“

A nikdy se mně neptejte: „Tak jaký to bude? Jak myslíš, že to dopadne?“

„Strašný! Strašný to bude! Nebo možná ne tak strašný, ale stejně to nakonec domrvim.“

Tak nějak se vyjádří můj vnitřní ztrémovaný golfista. V tu chvíli jsem na absolutním maximu sebekritického rozpoložení a ignoruju, že už jsem párkrát někde zabodovala a párkrát svůj HCP snížila (ne teda zas tak moc). Teď se bohužel soustředím jen na to, co ještě na mé hře není dokonalé a to se v mojí mysli zmnohonásobí. Mám nervy v kýblu, takže v jednu chvíli sice vím, jak hrát a po hřišti nakonec kráčet jako vítěz, ale už za hodinu mě najdete kvílet s hlavou v dlaních, protože usoudím, že nejsem sto dát jedinou delší ránu (to je asi trochu pravda). Můj vnitřní golfista se svíjí v křečích pochybností a střídavě ví a neví, jestli přestřelí tu úskočnou vodu, cítí a necítí, jestli na „TO“ má a těší se a netěší, až „TO CELÉ“ skončí.

V předvečer turnaje se naplno rozvine moje obsedantní porucha a já večeřím pouze potraviny, které mi přinesou zítra štěstí. Zkouším na zítřek nemyslet a dělám cokoliv jiného, co se mi před minulými turnaji osvědčilo – zírám na seriály a výchovně působím na syna, za což on mi do budoucna slibuje umístěnku v nějakém strašném domově důchodců.  Vymýšlím, co si zítra vezmu na sebe, ale z pověrčivosti si nic nezkouším, protože to nosí smůlu. Pomaluju všechny golfové míčky svým „šťastným znakem“ a pak vyčerpaně padnu do peřin.

Ráno se dostavím na hřiště a nikdo se mi nezdá být ani zdaleka tak vypsýchlej, jako já. Cítím se jako troska, co bloudí kolem prvního odpaliště a modlí se, aby „proboha nepodělala hned první ránu.“ Jsem zamlklá, čemuž spoluhráči vůbec nechtějí uvěřit, natož rozumět a pokouší se mě nejapnými vtípky dostat do formy. Marně.

Potom nějak proběhne turnaj a připusťmě hypotézu, že jsem zahrála nejlepší kolo ve svém dosavadním golfovém životě. Můj krok je teď podezřele čiperný, protože cítím, že mi to dnes mimořádně šlo (já totiž nervozitou nejsem schopná počítat žádné průběžné výsledky) a nakonec se s ostatními sejdu v golfovém klubu při vyhlášení vítězů.

Tam za potlesku ostatních přebírám nějaký ten pohár a věcné ceny. Nesmírně si užívám svůj sukces, ale taky hned nasadím blazeovaný výraz, který říká jedno jediné: „Ještě mě chvalte, ještě, ale postupně, ať to trvá dlouho.“ Dále přichází na řadu fotografování s hosteskami a moje nechutně pokrytecké frflání nad tím, že se mi všechny ty ceny už nevejdou na poličku.

Potom se sedí a nastává podrobné líčení MÉHO vítězného tažení hřištěm a není vynechána jediná rána a jediný skvělý put přímo do jamky. Nejste-li účastník tohoto turnaje, raději se k našemu stolu ani nepřibližujte. Jsem opravdu pološílená.

Samou radostí bych se nejraději opila (neudělám to) a v euforii hned miluju všechny minulé i budoucí turnaje, hned je nenávidím a nemůžu bez nich žít.

P.S. Pozvánky na turnaje se mi nějak nehrnou…..

Tak zase příště 🙂

 

 

Komentáře

Zatím zde nejsou žádné komentáře.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.