napsala Štěpánka | 30. 10. 2016

Vyrazit na golf s bráchou a jeho slečnou nebyl dobrý nápad a už vůbec ne můj. Můj bratr sice golf nehraje, zato jeho slečna hraje skvěle.  Pan bratr je o nějakých devět let starší než já a jeho slečna o dobrých dvacet let mladší než já, takže to vypadalo, že ona je naše dcera. Bohužel jen do chvíle, kdy brášin na prvním odpališti slečnu jakýmsi chvatem zaklonil a divoce se jí přisál na ústa. 

„No dobře, ale raději pojďme odpalovat.“ Brblala jsem při pohledu na zaháklou dvojici  a Marshala, který se nám chystal dát informace o stavu hřiště a ten nejen že nevěřil vlastním očím, on dokonce ztratil řeč.  

My dvě jsme nakonec odpálily a naše podivuhodná trojka vyrazila na hřiště. To děvče (čti dítě) hrálo jako ďábel a já hrála ještě zoufaleji než obvykle.

Určitě taky znáte ty situace, kdy se díváte, jak váš spoluhráč (kamarád) odpaluje míč a dělá dokola tu stejnou chybu. Míč letí někam do pr…… háje a vy přesně vidíte, co by měl dělat, aby se rána perfektně vydařila. Vlastně vždycky víme, jak zahrát rány těch ostatních. Ti hanebnější z nás si kousek vedle zkouší tu stejnou ránu (bez míče), ale správně. Ti nejhanebnější ránu předehrají nebožákovi přímo před očima, přičemž nasadí shovívavě přátelský výraz a omluvně mrknou.

A přesně to se dělo mezi mnou a bráchovou Kiki. Já byla bohužel ta, které lítal míč do pr…… háje. Už někde kolem páté jamky se moje sebevědomí válelo po trávníku v křečích a tratolišti krve, protože já hrála, jako stižená revmatickým záchvatem. Při každé ráně Kiki zaujala ukázkový postoj s prdelkou vystrčenou a zády rovnými jak ocelový prut. A brášina rozdivočeného pohledy, jež se mu nabízely, opouštěly poslední zbytky zdravého rozumu. Jako aport jí podával pití, hole, ručník, týčko, míček a vypadalo to, že za chvíli snad i snaživě vyplázne jazyk. Já se naopak ke každé ráně stavěla nervózně a těsně před tím, než hůl atakovala míč, jsem se úplně pitomě zhoupla, jako vysloužilý námořník a vysekla jsem drn trávy o velikosti pánského příčesku. Míč v pr.…. háji. 

Na mě se brášin tvářil, že se mám jako vzchopit a nedělat rodině (to jsem já a on) ostudu před tolika lidmi (to je Kiki). V mojí zubožené mysli začal klíčit plán na pomstu. 

Už dobrých pětatřicet let mi totiž před očima defilují všechny bratrovy slečny (v posledních letech spíš dívky) a žádná ještě nikdy neustála situaci, kdy se začne mluvit o dětech. V hlavinkách těch osůbek jsou to samozřejmě hypoteticky společné děti s mým bratrem. Ten ale už z prvního manželství jeden velmi zdařilý kousek má a po dalších netouží ani v nejmenším. Vlastně se z toho stala jeho zásada číslo jedna a taky místo, kde padá kosa na kámen.

Protože jsem snovala odplatu, přestala jsem se nervovat a zbytek hřiště jsem odešla jakž takž se ctí. Každá další dobře míněná rada od Kiki mě jen utvrzovala v tom, že to co se chystám udělat, je nutnost.

Takže když jsme hladoví (někteří z nás totálně vyčerpaní) přicházeli do klubovny, manévrovala jsem nás ke stolu poblíž rodinky s holčičkou. Extrovertní holčičkou, která v jedné minutě oběhla náš stůl, třískla svým Mončičákem před Kiki a odběhla. 

„Pohledný dítko, že jo?“ Řekla jsem a víc nebylo třeba. O zbytek se postarala Kiki. Během jejího sladkého monologu brášinovi tuhly rysy a pohasínalo světýlko v očích.

Za deset dní mi představil novou Janičku… nehraje prý golf, ale miluje pečení dortů. Ostatně, já vím nejlíp, co je pro mého bratra nejlepší. 🙂

Komentáře

Štěpánka

Jsem do morku kosti potěšená 🙂 Děkuji
A pan bratr mě zatím mezi dveřmi netrhnul, tak asi ještě nečetl 🙂

Lis 17.2016 | 01:30 pm

Martina L

Asi začnu zase číst humoristickou literaturu – dlouho jsem se tak nezasmála 🙂 A ctěný bratr blog sleduje? Doufám, že má smysl pro humor… M.

Lis 17.2016 | 12:24 pm

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.