na_golfu_1
napsala Štěpánka | 27. 1. 2017

Já se dostala ke golfu, jako Dalajláma k brýlím, a to v době, kdy jsem byla čerstvě rozvedená a totálně „down“.

Jenže….já mám kamaráda z dětství, co mě vždycky zachránil, když jsem se „příliš vykláněla“ z okna ve třináctém patře. Tak tenhle Záchranář mi tenkrát zavolal a vyslechl můj truchlomonolog. Pak zahlaholil, že „z toho se teda neposerem“ a zítra spolu půjdeme na golf. A zvědavé oko „staré dobré Kelišky“ se zalesklo….

„Co si mám vzít na sebe, zbohatlíku?“ 

Bylo mi řečeno, že něco sportovního, ale rozhodně NE džíny. A že já se budu jen procházet a když budu hodná, můžu chvílemi tlačit golfový vozík, hlavně prý do kopce, aby mě přešly ty drzosti. 

Během cesty jsem pak vyjevila svůj názor na tuhle snobskou hru a prohlásila jsem, že to není nic pro mě už proto, že to není sport ….. courat po louce a občas pinknout do balónku.

Můj projev Záchranáře nezaujal ani trochu.

„Nekecej blbosti a slož golfovej vozík, ty chytrá Horákyně.“

Řekl mi na parkovišti a podal mi něco, co kola sice mělo, ale jinak to vypadalo jako kostka, jako by to prošlo lisem. Chovala jsem se tedy k tomu jako k Rubikově kostce. Otáčením jsem ale ničeho nedocílila. Záchranář mi to vyškubnul z ruky, povolil jakési dvě červené „páčky“ a zatáhnutím za nějaká dvě madla úplně jednoduše vozík rozložil.

“Hotovej transformer“ vydechla jsem teatrálně. „Budeme mu říkat Prime?“ 

Můj drahý kamarád otočil oči v sloup a mírně se zapotácel, asi už své záchranné mise litoval.

Bylo mi řečeno, že půjdeme po hřišti s dalšími dvěma spoluhráči. Jakmile některý z hráčů odpaluje, ostatní ho prý nikdy nevyrušují mluvením, šustěním, ani pohybem. „Dobrý, chápu“ chtěla jsem přednášku popohnat ke konci a myslela jsem si, že nějak mooooc nadělaj s jedním pinknutím do míčku. Ještě mnohokrát jsem si měla vzpomenout na tenhle svůj scestný blud.

Vyrazili jsme na první odpaliště. Ani nebylo třeba mi připomínat, abych byla potichu, nějak mi došla řeč sama od sebe. Otevřel se přede mnou krásný kus krajiny. Zkultivovaný, zvlněný (ďábelsky zvlněný, ale to jsem ještě nechápala) a tak náááádherně zelený, že jsem zapomněla mluvit (to se často neděje). Hned jsem měla vlhký voko. Záchranář spokojeně pokývnul hlavou, vytáhl dlouhou hůl, dole s děsnou bambulí (driver) a s nenapodobitelným „cvaknutím“  poslal míček o takových 200 metrů dám směrem k jamce. Dnes vím, že to byla fantastická, rovná rána na vzdálenost, ke které se já patrně nikdy nepřiblížím, ale tenkrát jsem to tak vůbec nevnímala. Míček dlouhou chvíli svištěl vzduchem a obloukemem spadl na tu jejich „fervej“. I druzí dva pánové odpálili své míče více či méně rovně a daleko, potřásli si všichni rukama a se slovy „hezkou hru“ jsme se vydali po setříhané, vlhké a voňavé trávě každý ke svému míčku. 

„Tak pojď ty trubko moje“ prohlásil Záchranář a já vstoupila do světa golfu. O mnoho víc si z tehdejší hry nepamatuju. Zato si pamatuju, že se ve mě na tom „tichém hřišti“ rozléval pocit klidu a s naprostou jistotou jsem věděla, že bych se sem moc chtěla vracet.

Mise splněna.

Po dvou letech jsem potkala muže, který k ostatním přednostem přidal informaci, že hraje golf. Rozsvítilo mi to oči. Pak taky projevil dost trpělivosti a celé týdny mě učil golfový švih. Jako žák vynikám zejména velkou vzpurností a neochotou dělat to, co se po mě žádá. A tak na mém „fejsbuku“ dlouho viselo video, kterak divoce máchnu holí č. 7 a aniž zasáhnu míček, rotuju odstředivou silou kolem vlastní osy a vydávám zvuky právě lapeného hlodavce. Mimochodem to byla stejná hůl, kterou manželka Tigera Woodse rozflákala jeho auto, i jeho ciferník. Ani v nejmenším se nedivím, že se z toho dodnes nevzpamatoval. Vím, co ta hůl dokáže.

Prošla jsem všemi vývojovými fázemi golfisty a po období „soutěžení“ a turnajů hraju tuhle hru výhradně pro její krásu, protože jste sám sobě rozhodčím i soupeřem, protože za každou ránu ležící v křoví jste zodpovědný jen a jen vy. Pořád obdivuju tu ďábelsky promyšlenou hru a už asi nepřestanu…..

Prošla jsem taky mnohými vývojovými fázemi s „mužem“ jako takovým a nemohu se ubránit jisté paralele:

Ono soutěžení nakonec už jen unavuje…. 

… a nakonec rozhodovat o udílení červených karet je pošetilé….

… protože každého muže, ležícího v křoví jsem tam poslala já sama….

… a navzdory všemu, tuhle ďábelsky promyšlenou hru znovu začínám s láskou.

Tak zas příště 🙂

 

Komentáře

Štěpánka

Evo je mi ctí a národním svátkem Tě pobavit 🙂

Led 27.2017 | 06:28 pm

Eva Krížová

Štěpánko, zase jsem si skvěle početla 🙂

Led 27.2017 | 04:04 pm

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.